Podzim jsem nikdy moc rád neměl, hlavně kvůli hnijícímu listí, všeobecné
vlhkosti a ze zlosti na končící léto. Poslední roky to ale mám jinak.
Možná je to střídáním životních fází, že i střídání ročních fází beru s
větší radostí. Třeba i mě brzo opadá listí a zbydou holé větve.
Ostatně jablka jsou už pod stromem, tak co.
Letošní podzim jsem se ale rozhodl užít za každou cenu. Můj tematický program Chutě a vůně podzimu dopadl silně na celou rodinu. Začal jsem stylově dýní Hokkaido: první servis dýňový krém, druhý servis dýňové rizoto a dokud je rodina naladěná - dýňový koláč. Pak pro změnu zapečená špagetová dýně. Další kolo dýňového krému už indikuje sníženou absorbční schopnost rodiny. Je čas přesedlat na jiného koně.
Při krásné podzimní procházce sbíráme dvě hodiny šípky. Je jich plná mísa. Po dvou hodinách čištění je toho polovina a všichni se škrábeme, jak v sobě máme zapíchané ty drobné pichláčky. Zbývá to poslední - uvařit marmeládu. Po další hodině mám hotovo a DVĚ MALÉ skleničky stojí jako dáma a král na vyhraném poli této podzimní partie. Kdo chce zažít a ochutnat podzim, nemůže si tuhle zábavu nechat ujít!
Cestou do práce jsem každé ráno pozoroval krásnou mladou lípu, jak jí postupně žloutnou listy, pokaždé si jeden utrhl a založil do krásné knihy Václava Cílka na stranu 94 (později 95). Ba ne, podzim je krásný: barevný, tichý. Někteří z vás mi občas říkají, že si před čtením mých zápisků musí uvařit čaj. Běžte si postavit vodu, ať se vám to mezitím vylouhuje, chvilku počkáme.
Tak.
Co si na podzimu užívám nejvíc, je ten všeobjímající kontakt s Matkou přírodou. Vytřepat z plavek suchý list z minula a jít si zaplavat při úplňku: kraul s nádechem na měsíční stranu - kousnout si měsíce - zapít to Vltavou a tak pořád do úplného lunárního nažrání.
Mí kluboví kolegové Jack Bright a Zdeněk Tlamicha byli letos součástí mezinárodní štafety, která vůbec poprvé překonala Beringovu úžinu. Je to světový rekord, neskutečný výkon a doporučuju vám si o něm přečíst něco víc. Jejich výkon můžete i dodatečně podpořit na stránkách World Open Water Swimming Association, kde jsou nominováni mezi patnácti nejlepšími výkony roku. Ale hlasovat nemusíte, s přehledem vedou!
A právě se Zdeňkem jsem se domluvil minulou středu na společném tréninku. Vzduch kolem 9°C, Vltava má přitažlivých 8,5°C, je pět odpoledne, takže tma jak v písečné duně (nechtěl jsem říct v prd3!1). Jsme domluvení na "plážičku", což je velmi laskavé označení pro ten nejhorší trénink, který si teď můžu naložit - 850 metrů proti proudu k loděnici a pak zpátky. Plaveme vedle sebe, oba vodu v uších, zamlžené brýle, moje dioptrie čumí nerušeně do tašky v klubovně. Zvedám hlavu a volám na Zdenka, halekáme na sebe a nevidíme se, a to jsme od sebe pět metrů. Na plážičce jsme za asi 28 minut. Když jsem tam, čekám na Zdeňka a do bůčku se mi začíná zakousávat Matka příroda. Těším se dolů. Zdeněk se vymlouvá na to, že si ještě musí vylejt vodu z brejlí a plave dál - o kus dál na štěrkách je krásný trenažér - v tom místě to krásně táhne. Tak jo. Chvilka vzepětí v silném protiproudu a jedem dolů. Po půlhodině už jsem docela prolezlý zimou - když natáhnu prsty na ruce, malíček díky prochlazenému nervu v lokti nechce poslouchat. To je známý bug. Po asi 1800 metrech a 45 minutách lezem z vody a je to paráda, dát si takhle do těla. Za chvilku u kamen přichází ta chvíle, kdy to zas taková paráda není, protože tělo začne průměrovat teplotu jádra s hodně prochlazenými periferiemi a tělesná teplota dál klesá. A klepeme se. A nadáváme. A smějeme se tomu. No prostě krásný podzimní den u vody, tak to má být. Po deseti minutách je klid a rodí se další plán.
Za týden jsme domluvení na trénink o půl hodiny dřív. Vodíková hvězda je už za kopcem, když za soumraku, na mrazivém vzduchu o teplotě -1°C lezeme opět do 6.8°C "teplé" Vltavy. Tentokrát žádné zastavování a kochání se, ty dva stupně dolů jsou znát. Mezi běžci se říká, že neexistuje zima, jen špatně oblečený běžec. Já říkám, že neexistuje zima, jen špatně najezený plavec. Před hodinou jsem do reaktoru hodil druhý oběd, tak to teď musí frčet. Po prvních pěti minutách se cítím výborně a komfortně, je to naprosto úžasné. Barvy dne pomalu mizí, zbývá to krásné něco mezi světlem a tmou, které nastane tehdy, když se ve spektru láme vzácná zelená. Přímo přede mnou svítí na nebi Venuše. Po deseti minutách jsem pod mostem, za 22 minut plážička. Dnes to ani mně nedá a jedu na trenažér. Pak otáčím a jedu už v úplné tmě zpět. Kolem třicáté minuty už jsem dost pokousaný zimou a zažívám solidní diskomfort už ve vodě.
Zdá se mi, že se třepu, tak zastavuju - jenom se mi to zdálo. Jedu dál. Přes všechnu tu všeobjímající čerstvost, která nedovolí soustředit se kolikrát na nic jiného než na vodu, mi začínají mizet některé složky obrazu světa - mizí mi plné vědomí. Jako by někdo vykopl pár planěk z plotu, na který se dívám a za nimi je jen tma. Prochlazená hlava spolu s tmou oslabujou prostorovou orientaci a pocit hladiny. Co úsudek? Poznám případnou vlastní chybu? Nepřepínám síly? Beru všechnu zodpovědnost, kterou mám a stanovuju pevné předsevzetí: až uvidím nějaké schody, tak vylezu. Kazí mi to jen to, že nevidím vůbec nic. Ale ani se mi nechce končit takový jedinečný trénink, vím kde jsem, to zvládnu. Krauluju při břehu dál a do lýtek se mi pouští takové příjemné křeče. To nebyly křeče, to byly jen poslíčky. Křeče mám až teď, ale fest, AU. Už se s nima nedá plavat, tak zastavuju, protahuju a pokračuju. Plácám to do cíle, kde jsem za 41 minut, HERGOT UFF.
Ilustrační foto jako obvykle nemám, protože byla tma. Dost.
Vzduch o deset stupňů míň než minule, voda o dva míň, přitom stejných 1800 metrů, dnes to dobře dostanu. Pozor děti, z Vltavy leze dřevěný mužíček Pinocchio, sotva si trepky obuje, tak ať to nedostanete klackem. Homo homini hovadem. Vzpamatovávám se z toho, jak mi Matka příroda prosedla graf průběhu tělesné teploty v čase. Vím, že to musím zvládnout sám. U kamen se klepu, vibruju, klepotám. Zažívám intenzivní celotělní bezohniskovou bolest, hnus, silný tlak na psyché. Činky, kamna, činky, kamna, činky, čaj, kamna. Po deseti minutách mám skoro strženou hnusoměrku, do mimických svalů dostávám křeče z bolestné grimasy, chvilka malověrnosti, že příště už ne, ale blíží se ten zlom, kdy se jednou nadechnu už s úsměvem, z úst naposled vyletí nějaká ta peprná a následuje čistá endorfinová koupel s adrenalinovou omáčkou. Zvládl jsem to sám, a to obrovskou sílu pak mám, že bych rozbíjel vlaky a skály táh sám :))
Ach, podzime, podzime, ty mi to dáváš! A já to beru!
Letošní podzim jsem se ale rozhodl užít za každou cenu. Můj tematický program Chutě a vůně podzimu dopadl silně na celou rodinu. Začal jsem stylově dýní Hokkaido: první servis dýňový krém, druhý servis dýňové rizoto a dokud je rodina naladěná - dýňový koláč. Pak pro změnu zapečená špagetová dýně. Další kolo dýňového krému už indikuje sníženou absorbční schopnost rodiny. Je čas přesedlat na jiného koně.
Při krásné podzimní procházce sbíráme dvě hodiny šípky. Je jich plná mísa. Po dvou hodinách čištění je toho polovina a všichni se škrábeme, jak v sobě máme zapíchané ty drobné pichláčky. Zbývá to poslední - uvařit marmeládu. Po další hodině mám hotovo a DVĚ MALÉ skleničky stojí jako dáma a král na vyhraném poli této podzimní partie. Kdo chce zažít a ochutnat podzim, nemůže si tuhle zábavu nechat ujít!
 | |
| Šípková marmeláda (test trpělivosti) |
Cestou do práce jsem každé ráno pozoroval krásnou mladou lípu, jak jí postupně žloutnou listy, pokaždé si jeden utrhl a založil do krásné knihy Václava Cílka na stranu 94 (později 95). Ba ne, podzim je krásný: barevný, tichý. Někteří z vás mi občas říkají, že si před čtením mých zápisků musí uvařit čaj. Běžte si postavit vodu, ať se vám to mezitím vylouhuje, chvilku počkáme.
Tak.
Co si na podzimu užívám nejvíc, je ten všeobjímající kontakt s Matkou přírodou. Vytřepat z plavek suchý list z minula a jít si zaplavat při úplňku: kraul s nádechem na měsíční stranu - kousnout si měsíce - zapít to Vltavou a tak pořád do úplného lunárního nažrání.
 |
| Ilustrační foto: luxusní lázeň v přehradě na Horní Bečvě |
Mí kluboví kolegové Jack Bright a Zdeněk Tlamicha byli letos součástí mezinárodní štafety, která vůbec poprvé překonala Beringovu úžinu. Je to světový rekord, neskutečný výkon a doporučuju vám si o něm přečíst něco víc. Jejich výkon můžete i dodatečně podpořit na stránkách World Open Water Swimming Association, kde jsou nominováni mezi patnácti nejlepšími výkony roku. Ale hlasovat nemusíte, s přehledem vedou!
A právě se Zdeňkem jsem se domluvil minulou středu na společném tréninku. Vzduch kolem 9°C, Vltava má přitažlivých 8,5°C, je pět odpoledne, takže tma jak v písečné duně (nechtěl jsem říct v prd3!1). Jsme domluvení na "plážičku", což je velmi laskavé označení pro ten nejhorší trénink, který si teď můžu naložit - 850 metrů proti proudu k loděnici a pak zpátky. Plaveme vedle sebe, oba vodu v uších, zamlžené brýle, moje dioptrie čumí nerušeně do tašky v klubovně. Zvedám hlavu a volám na Zdenka, halekáme na sebe a nevidíme se, a to jsme od sebe pět metrů. Na plážičce jsme za asi 28 minut. Když jsem tam, čekám na Zdeňka a do bůčku se mi začíná zakousávat Matka příroda. Těším se dolů. Zdeněk se vymlouvá na to, že si ještě musí vylejt vodu z brejlí a plave dál - o kus dál na štěrkách je krásný trenažér - v tom místě to krásně táhne. Tak jo. Chvilka vzepětí v silném protiproudu a jedem dolů. Po půlhodině už jsem docela prolezlý zimou - když natáhnu prsty na ruce, malíček díky prochlazenému nervu v lokti nechce poslouchat. To je známý bug. Po asi 1800 metrech a 45 minutách lezem z vody a je to paráda, dát si takhle do těla. Za chvilku u kamen přichází ta chvíle, kdy to zas taková paráda není, protože tělo začne průměrovat teplotu jádra s hodně prochlazenými periferiemi a tělesná teplota dál klesá. A klepeme se. A nadáváme. A smějeme se tomu. No prostě krásný podzimní den u vody, tak to má být. Po deseti minutách je klid a rodí se další plán.
Za týden jsme domluvení na trénink o půl hodiny dřív. Vodíková hvězda je už za kopcem, když za soumraku, na mrazivém vzduchu o teplotě -1°C lezeme opět do 6.8°C "teplé" Vltavy. Tentokrát žádné zastavování a kochání se, ty dva stupně dolů jsou znát. Mezi běžci se říká, že neexistuje zima, jen špatně oblečený běžec. Já říkám, že neexistuje zima, jen špatně najezený plavec. Před hodinou jsem do reaktoru hodil druhý oběd, tak to teď musí frčet. Po prvních pěti minutách se cítím výborně a komfortně, je to naprosto úžasné. Barvy dne pomalu mizí, zbývá to krásné něco mezi světlem a tmou, které nastane tehdy, když se ve spektru láme vzácná zelená. Přímo přede mnou svítí na nebi Venuše. Po deseti minutách jsem pod mostem, za 22 minut plážička. Dnes to ani mně nedá a jedu na trenažér. Pak otáčím a jedu už v úplné tmě zpět. Kolem třicáté minuty už jsem dost pokousaný zimou a zažívám solidní diskomfort už ve vodě.
Zdá se mi, že se třepu, tak zastavuju - jenom se mi to zdálo. Jedu dál. Přes všechnu tu všeobjímající čerstvost, která nedovolí soustředit se kolikrát na nic jiného než na vodu, mi začínají mizet některé složky obrazu světa - mizí mi plné vědomí. Jako by někdo vykopl pár planěk z plotu, na který se dívám a za nimi je jen tma. Prochlazená hlava spolu s tmou oslabujou prostorovou orientaci a pocit hladiny. Co úsudek? Poznám případnou vlastní chybu? Nepřepínám síly? Beru všechnu zodpovědnost, kterou mám a stanovuju pevné předsevzetí: až uvidím nějaké schody, tak vylezu. Kazí mi to jen to, že nevidím vůbec nic. Ale ani se mi nechce končit takový jedinečný trénink, vím kde jsem, to zvládnu. Krauluju při břehu dál a do lýtek se mi pouští takové příjemné křeče. To nebyly křeče, to byly jen poslíčky. Křeče mám až teď, ale fest, AU. Už se s nima nedá plavat, tak zastavuju, protahuju a pokračuju. Plácám to do cíle, kde jsem za 41 minut, HERGOT UFF.
Ilustrační foto jako obvykle nemám, protože byla tma. Dost.
Vzduch o deset stupňů míň než minule, voda o dva míň, přitom stejných 1800 metrů, dnes to dobře dostanu. Pozor děti, z Vltavy leze dřevěný mužíček Pinocchio, sotva si trepky obuje, tak ať to nedostanete klackem. Homo homini hovadem. Vzpamatovávám se z toho, jak mi Matka příroda prosedla graf průběhu tělesné teploty v čase. Vím, že to musím zvládnout sám. U kamen se klepu, vibruju, klepotám. Zažívám intenzivní celotělní bezohniskovou bolest, hnus, silný tlak na psyché. Činky, kamna, činky, kamna, činky, čaj, kamna. Po deseti minutách mám skoro strženou hnusoměrku, do mimických svalů dostávám křeče z bolestné grimasy, chvilka malověrnosti, že příště už ne, ale blíží se ten zlom, kdy se jednou nadechnu už s úsměvem, z úst naposled vyletí nějaká ta peprná a následuje čistá endorfinová koupel s adrenalinovou omáčkou. Zvládl jsem to sám, a to obrovskou sílu pak mám, že bych rozbíjel vlaky a skály táh sám :))
Ach, podzime, podzime, ty mi to dáváš! A já to beru!
