Krásný
podzim. Přítel 12HonzaDe, skvělý lehký atlet, sociální katalyzátor a
detonátor v jedné osobě zmínil, že za nadcházejícího úplňku zahajuje
očistnou hladovku. Něčeho takového nejsem já těžký atlet schopen,
protože musím furt něco žrát. V předúplňkové noci se mi zdálo, že sedím
nad talířem se čtyřmi krásně vypečenými vepřovými vrabci. Ale řekl jsem
si, že držím hladovku a nechal ty sexy ptáčky uletět. To bych v reálném
životě nikdy neudělal, což je jasné znamení, jdu do toho taky! Musím
vydržet aspoň do večera, kdy chci každopádně oslavit úplněk “svým
způsobem”.
Do práce jedu netypicky ne v tričku, ale v mikině, teda s dlouhým rukávem, abych odolal hladové zimě. Za celý den se mě 6 kolegů zeptá, jestli jsem nemocný, pro jednu kolegyni je to takový šok, že se mě ptá pokaždé, když mě vidí. Trošku se nám tu posunulo, co je normální, co říkáte :)
Před polednem přichází hladová krize, ale přebíjím ji teplým čajem. Když někde cinkne vidlička, žaludek se rozkručí a peristaltika se roztočí jak šnek v prázdném mlýnku. ALE DNES NIC NEBUDE. Odpoledne přichází ještě jeden menší tělový pokus něco vyškemrat, ale pak je úplně po hladu. Navečer jdu z práce a cítím, jak hřeju. Ta energie tam prostě někde je, kór u tak dobře živeného jedince, jako jsem já. Přicházím domů a děti si hrajou na restauraci, tak hned navrhuju, že si budem hrát na hladovku, ale ve hře zůstávám sám.
Paralela mezi hladověním a otužováním je jasná a krásná. Obojí je výkyv těla někam, kde nejde dlouhodobě přežít, kde se jde jenom namočit a vrátit se zas zpátky do života. Ale v obou případech je právě ten výkyv z rovnováhy pro tělo impuls, aby se vyrovnalo s nepřežitelnýma podmínkama po svém. Je možné se ptát "proč?", ale pokud někdo stojí o svou rovnováhu, tak mu vlastně nemá smysl odpovídat.
Pokud je mezi hladověním a otužováním paralela, bude velmi vhodné je dnes synergicky zkombinovat. Venku krásně svítí koruna měsíce v úplňku a přiznávám, že mám ten šutr rád. Doma sundávám mikinu a hned je mi zima, poslední jídlo jsem měl před 24 hodinama. Ale je to zima psychická a ta s tou fyzickou nemá nic společného. Můžeme jí taky říkat zima fantomová. Oblíkám běžecké tričko a krátké elasťáky a mizím v temnotě čtyřstupňového mrazu.
Potkávám souseda a ten se mně se zdvihnutým obočím ptá: “Jdete si zaběhat?”. Moje odpověď “Ne, jdu si zaplavat” by možná zněla neurvale ironická, kdybych na nohou neměl boty do vody. Zahřívám se kilometrovým během k rybníku, čekal jsem to horší. Jakmile se tělo dá do pohybu, začne spalovat, je mi dobře. U rybníka nořím teploměr a odečítám 3°C. Podle klasifikace zimního plavání je to voda ledová. Upřímně řečeno by mě teplejší voda zklamala, když už to teda zkouším.
V tuto chvíli není pro zachumlanou veřejnost rozdíl mezi bláznem v rybníku v plavkách a bláznem v rybníku bez plavek, tak vybírám druhou ostrou variantu a lezu tam. Nevím, co to se mnou všechno udělá, tak dělám jen pár temp. Nepopsatelný pocit je vypustit si v noci z rybníka páru na měsíc, aaarrrgh. Za minutku lezu ven, osvěžený a dobitý. Běžím zase domů a mokrý ručník mi přimrzá k ruce, musím to ještě trochu doladit. Doma jsem v úplné pohodě, nemusím se nijak zahřívat, čistá lunárně kryofilní radost až na kost.
Další den už je úplně v pohodě, pocitově lepší než první den, malý hlad se ozval jen jednou a navečer jsem po dvou dnech hladovku ukončil miskou rýže. Ukončil jsem záměrně už v úterý večer, abych měl síly na středeční trénink, který jsem si maximálně užil. V plné síle poctivý kilometr ve Vltavě o teplotě 10,5°C. Na konci jsem jak se říká ve fotbale zachraňoval cenné vteřiny a jenom se tak ráchal a užíval si noci, úplňku, podzimu a nádherného plavání jen tak pro radost, když je trochu víc frešno :)
Vždycky, když padne nějaká bariéra, mám radost, protože se zvětšuje pole mé svobody. Teď padly rovnou dvě najednou a navíc s výborným pocitem, že jde, jak říká přítel Honza, vyhrát nad žrádlem. Bylo to celé super, příště se přidám zas! Naším bojům 3x ZDAR!
Do práce jedu netypicky ne v tričku, ale v mikině, teda s dlouhým rukávem, abych odolal hladové zimě. Za celý den se mě 6 kolegů zeptá, jestli jsem nemocný, pro jednu kolegyni je to takový šok, že se mě ptá pokaždé, když mě vidí. Trošku se nám tu posunulo, co je normální, co říkáte :)
Před polednem přichází hladová krize, ale přebíjím ji teplým čajem. Když někde cinkne vidlička, žaludek se rozkručí a peristaltika se roztočí jak šnek v prázdném mlýnku. ALE DNES NIC NEBUDE. Odpoledne přichází ještě jeden menší tělový pokus něco vyškemrat, ale pak je úplně po hladu. Navečer jdu z práce a cítím, jak hřeju. Ta energie tam prostě někde je, kór u tak dobře živeného jedince, jako jsem já. Přicházím domů a děti si hrajou na restauraci, tak hned navrhuju, že si budem hrát na hladovku, ale ve hře zůstávám sám.
Paralela mezi hladověním a otužováním je jasná a krásná. Obojí je výkyv těla někam, kde nejde dlouhodobě přežít, kde se jde jenom namočit a vrátit se zas zpátky do života. Ale v obou případech je právě ten výkyv z rovnováhy pro tělo impuls, aby se vyrovnalo s nepřežitelnýma podmínkama po svém. Je možné se ptát "proč?", ale pokud někdo stojí o svou rovnováhu, tak mu vlastně nemá smysl odpovídat.
Pokud je mezi hladověním a otužováním paralela, bude velmi vhodné je dnes synergicky zkombinovat. Venku krásně svítí koruna měsíce v úplňku a přiznávám, že mám ten šutr rád. Doma sundávám mikinu a hned je mi zima, poslední jídlo jsem měl před 24 hodinama. Ale je to zima psychická a ta s tou fyzickou nemá nic společného. Můžeme jí taky říkat zima fantomová. Oblíkám běžecké tričko a krátké elasťáky a mizím v temnotě čtyřstupňového mrazu.
Potkávám souseda a ten se mně se zdvihnutým obočím ptá: “Jdete si zaběhat?”. Moje odpověď “Ne, jdu si zaplavat” by možná zněla neurvale ironická, kdybych na nohou neměl boty do vody. Zahřívám se kilometrovým během k rybníku, čekal jsem to horší. Jakmile se tělo dá do pohybu, začne spalovat, je mi dobře. U rybníka nořím teploměr a odečítám 3°C. Podle klasifikace zimního plavání je to voda ledová. Upřímně řečeno by mě teplejší voda zklamala, když už to teda zkouším.
V tuto chvíli není pro zachumlanou veřejnost rozdíl mezi bláznem v rybníku v plavkách a bláznem v rybníku bez plavek, tak vybírám druhou ostrou variantu a lezu tam. Nevím, co to se mnou všechno udělá, tak dělám jen pár temp. Nepopsatelný pocit je vypustit si v noci z rybníka páru na měsíc, aaarrrgh. Za minutku lezu ven, osvěžený a dobitý. Běžím zase domů a mokrý ručník mi přimrzá k ruce, musím to ještě trochu doladit. Doma jsem v úplné pohodě, nemusím se nijak zahřívat, čistá lunárně kryofilní radost až na kost.
Další den už je úplně v pohodě, pocitově lepší než první den, malý hlad se ozval jen jednou a navečer jsem po dvou dnech hladovku ukončil miskou rýže. Ukončil jsem záměrně už v úterý večer, abych měl síly na středeční trénink, který jsem si maximálně užil. V plné síle poctivý kilometr ve Vltavě o teplotě 10,5°C. Na konci jsem jak se říká ve fotbale zachraňoval cenné vteřiny a jenom se tak ráchal a užíval si noci, úplňku, podzimu a nádherného plavání jen tak pro radost, když je trochu víc frešno :)
Vždycky, když padne nějaká bariéra, mám radost, protože se zvětšuje pole mé svobody. Teď padly rovnou dvě najednou a navíc s výborným pocitem, že jde, jak říká přítel Honza, vyhrát nad žrádlem. Bylo to celé super, příště se přidám zas! Naším bojům 3x ZDAR!
